< Všechna témata
Tisk
Jsme zde:

Jak začít bádat II. – Manželství a rodina

[Převzato z: Jak začít pátrat II. – Manželství a rodina]

Svatba

Nejčastěji bývala v místě bydliště nevěsty, méně často v místě působení nevěsty (zaměstnání, služba), velice zřídka u ženicha (vdovec, nebo nevěsta byla sirotek bez zázemí), někdy se snoubenci brali na některém slavném místě v okolí, například v poutním kostele. Podle ekonomického postavení manželské dvojice se dá trošku usoudit, kde hledat, za svatby se platilo, nejnižší poplatek byl v místě bydliště nevěsty.

Ke svatbě museli snoubenci předkládat své křestní (rodné) listy, proto v knize oddaných by měly být nejpřesnější údaje. Pokud zjistíte, že se muž ženil jako vdovec, je dobré vyhledat jeho první svatbu, tam je více údajů o jeho předcích, původu.

Číslo domu

Někdy může být dobrou pomůckou číslo domu. Tento postup je ale zčásti zavádějící. Matriky ve vztahu k bydlišti rozlišují ty, kteří bydleli „ve svém“ a ty, kteří bydleli v podnájmu.

První kategorie zahrnuje majitele domu, sedláky, x-láníky, chalupníky…, u těchto rodin se dá předpokládat, že většina dětí se rodila na stejném čísle domu (první dítě někdy porodila manželka u svých rodičů). Současně ale v těchto obydlích žily i další osoby (podnájemníci, služky, čeleď), takže je třeba neustále dbát na správné příjmení.

Osoby z druhé kategorie, označované v matrice jako podruh, Inwohner, Inmann, inquilinus… se naopak stěhovaly velmi často – jak v obci, tak i v blízkém okolí – podle možností obživy, velikosti rodiny a ekonomické situace.

Pozor, v obydlí velmi často žilo i několik generací, rodin, mohou se vyskytovat stejná jména a příjmení. Např. se rodily děti otci, jeho bratrovi, ale také již děti nejstarších synů.

Je třeba připomenout, že i např. syn velkého sedláka, celoláníka, stejně jako chalupníka, který bydlel u rodičů, byl veden jako podruh, Inwohner, inquilinus – neměl vlastní bydlení. Takže pozor na nesprávné soudy o ekonomickém postavení nalezené osoby.

Bohužel, před r. 1770 hledat podle čísla domu nelze.

Sourozenci

V této fázi je také možné vyhledávat všechny sourozence vašeho předka, nebo se k nim vrátit později. Pozor, jeden z dvojice rodičů mohl ovdovět, potom existují ještě nevlastní sourozenci, z matčiny strany pod jiným příjmením (znovu se provdala a nese příjmení druhého manžela).

Nemanželské dítě

Církev považovala za nemanželské dítě potomka, kterého manželka porodila před uplynutím 180 dní po uzavření manželství a po uplynutí 300. dne buď po mužově smrti, nebo po úplném zaniknutí manželského svazku.

Většina nemanželských dětí se narodila neprovdaným (svobodným nebo ovdovělým) ženám, a nemá tak zapsaného otce (výjimky se začínají objevovat v 19. století, kdy otec mohl požádat o zápis do knihy narození, i když se nestal manželem matky).

Všeobecně platí, že biologický otec nemanželského dítěte se nedá s jistotou dohledat.

Legitimizace nemanželských dětí

Svobodná matka se provdala, její manžel mohl dítě legitimizovat, prohlásit za své.
Postup – kdykoliv po svatbě a se souhlasem matky pronesl otec před farářem a dvěma svědky předepsanou formulaci v duchu „Cítím se být otcem tohoto dítěte a žádám být jako otec zapsán do matriky“. Formulace se lišily podle farností, ale nikdy toto prohlášení neříkalo nic o biologickém otcovství ani se církevně neřešilo, zda bylo dítě opravdu zplozeno tímto manželem matky.

Tímto aktem se změnilo dítěti příjmení – neslo tedy příjmení manžela své matky a změnil se mu status – z nemanželského se stalo manželským legitimizovaným, zůstalo mu ale domovské právo po matce (resp. po jejím otci).

Příjmení dětí neprovdané matky

Nemanželské dítě svobodné matky neslo rodné příjmení své matky – tedy příjmení po otci svobodné matky.

Nemanželské dítě (znovu neprovdané) vdovy neslo rodné příjmení své matky – tedy příjmení po otci (znovu) neprovdané matky. Pozor – příjmení dítěte a matky se tedy v tomto případě lišila. Ne vždy bylo tohle pravidlo striktně dodržováno.

Pokud se neprovdaná (svobodná, ovdovělá) matka později vdala, pokud nedošlo k legitimizaci dítěte, dítě dál neslo rodné příjmení matky.

Příjmení žen

Žena se narodila a nesla příjmení po otci.
Žena se provdala, nesla příjmení po manželovi, občas doplněno rozená po otci.
Žena ovdověla, nesla příjmení po zemřelém manželovi.
Žena jako vdova se vdávala – pod příjmením zemřelého manžela.
Rodila novému manželovi děti, je zapsaná jako manželka, rozená – příjmení po otci.
Pozor u vdovy – sňatek pod příjmením zemřelého manžela, děti pod příjmením nového manžela, s přídavkem rozená (po svém otci) – vypadává zcela příjmení po zemřelém manželovi.
Příjmení žen je uváděno v mužském tvaru (stejné jako manžel), někdy také s koncovkou –in (z němčiny), výjimečně s koncovkou –(ia)na. S koncovou –ová se setkáváme většinou až ve 20. století.

Manželství mezi osobami jiného vyznání

Sňatky mezi evangelíkem a katoličkou (i naopak) byly možné, snoubenci se museli ale dohodnout na vyznání společných dětí, tato manželství najdeme jak v katolických, tak evangelických matričních knihách.

Jiná smíšená manželství až do r. 1918 nebyla možná, pouze bylo možné uzavřít civilní manželství mezi židovkou a katolíkem či evangelíkem (nebo naopak). Civilní sňatek samozřejmě uzavíraly také osoby bez vyznání a také osoby rozvedené.

Rozvody manželství

Církevní rozvod manželství není možný. Existují sice varianty, jak prohlásit manželství za neplatné, ukončené apod., ale z hlediska matričního jsou to naprosto mizivé případy a především se vztahují k opravdu velmi bohatým lidem (šlechta a podobně).

Od roku 1868 bylo možné pouze civilní ukončení manželství. V první fázi šlo o tzv. rozvod od stolu a lože, manželé nebyli povinni spolu žít (pohlavně ani ekonomicky), uzavřené manželství ale stále trvalo. V druhé fázi šlo o rozluku, která definitivně ukončila manželství. Každý z rozvedených manželů mohl pak uzavřít další manželství pouze civilní, církví toto manželství nebylo uznáno.

Problémy, které se mohou vyskytnout u jmen, příjmení

příjmení po chalupě

Mění se zcela nelogicky příjmení, ale mnoho dalších údajů souhlasí.
Velmi pravděpodobně se jedná o tzv. příjmení po chalupě, po střeše, kdy nebyl nositelem příjmení muž, ale jeho dům, chalupa, obydlí. Ten, kdo se do chalupy přistěhoval, získal příjmení po této chalupě. Často se vyskytují v zápisech obě příjmení spojená zkratkou alias, vulgo, recte – tedy řečený, neboli, správně apod.
Příjmení po střeše začínají mizet po roce 1786, kdy byla uzákoněna dědičná příjmení.

nesouhlasí matka (příjmení)

Pokud otec ovdověl, mohlo se stát, že u narození jeho vnuků byla zapsána druhá manželka. Narození dětí se ohlašovalo ústně, v obci byli známí poslední prarodiče, zemřelá matka (babička dětí) již upadla v zapomnění. Správně by si měl kněz ověřit jména prarodičů z oddacího zápisu, ale často se spoléhal pouze na sdělení. To, že rodiče dítěte byli sezdaní, si pamatoval (v dřívějších dobách nežili spolu až na opravdové výjimky muž a žena, pokud nebyli řádně oddáni).

nesouhlasí, nebo je přepisované příjmení

Mnohé nemanželské děti používaly automaticky (bez legitimizace) příjmení po manželovi své matky. Zhruba k r. 1850 se častěji objevují v matrikách zpětné změny, kdy se již zavedené nesprávné příjmení přepisovalo na původní rodné příjmení matky (kuriózně u více nemanželských dětí jedné matky či u některého z potomků jejích dětí nesprávné příjmení zůstává). V některých případech se jednalo o zpětné změny u více generací.

nesouhlasí křestní jméno

Pozor, v rejstřících se často objevuje pouze první křestní jméno, pokud dítě dostalo křestní jména dvě a více, je třeba raději ověřovat v matričním zápise. Dítě mohlo v dospělosti používat jen některé z křestních jmen.
U ženských jmen typu Marie, Maria, Marianna, Anna, Magdalena, Markéta… docházelo často k záměnám, je třeba myslet na to, že svatba se ověřovala podle křestního zápisu, ale k narození dětí se jméno matky nahlásilo podle toho, jak se matce doma říkalo.
Stejně tak platí, že různí kněží mohli zapisovat totéž jméno různě, podle svých zvyklostí…
Pozor, mnohá křestní jména mají různé jazykové varianty, je třeba myslet na to, že se jazyk matrik v průběhu času měnil, je třeba si zjistit, jak zní hledané křestní jméno v češtině, němčině a latině.

Mnohá příjmení se v průběhu let měnila, nesmíte zapomínat na fakt, že většinou se zapisovalo podle ústního sdělení, mnoho dětí má u narození zapsáno příjmení trochu jinak než jeho otec u narození, výjimkou není ani rozdílný zápis příjmení u sourozenců.
Někteří kněží také měnili zápis příjmení podle dobových zvyklostí a především kvůli jazykové změně. Vyskytuje se i překlad příjmení, např. Černý-Schwarz, v nejstarších dobách se můžete setkat i s umělým převedením původně českého příjmení do latiny – zejména u kantorů.

Předchozí Jak začít bádat I. – Úvod
Následující Jak začít bádat III. – Noříme se do matrik
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Užitečné odkazy

Software webtrees

GEDCOM

Webtrees Manual - originál příručky (anglicky)

Underwood Family Tree - rodinný strom autorů příručky Webtrees Manual

Naše rodina

Štítky

Obsah stránky
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x